My jsme malá zemička Díl II.

Na začátku byly prachy. Easy money, snadné peníze. Na začátku, v roce 2001, islandská vláda privatizovala tuzemské banky.

Za sedm let aktivy tří největších bank (Landsbanki, Kaupthing a Glitnir) přesáhly HDD celé země v 14 krát a činily 185 miliard USD. Islandští bankéři si zasloužili Nobelovku, pokud by se udělovala v oblasti finančních machinací.

Noví majitelé Landsbanki, Kaupthing a Glitnir byli podnikatelé s velkými ambicemi a (ne)bohatou fantazii. Prostě nabízeli fantastické výhody, jednoduchost internetového bankovnictví a procenta, procenta, procenta. Pevné sazby do roku 2009! Chraňte své peníze na ledu – ten nejambicióznější projekt se totiž nazýval „Icesave“. Vynásobte to pověstí spolehlivé (a nejdražší) skandinávské země, pevnými vysokými úroky a ihned pochopíte, proč po pádu těchto tří bank bylo vygumováno na 340 tisíc kont… Nizozemců a Angličanů. Nalákaných klientů z ciziny bylo víc, než samotné obyvatelstvo Islandu.

Návnada finančních produktů vypadala tak lákavě, že své peníze do trezorů islandských bank ukládali nejenom obyčejní lidičky, zastupitelstva velkých britských měst svěřovaly své kasy, dokonce klientem jedné z bank se stal Scotland Yard. Je to víc, než prostě reklama.

Po pádu amerického Lehman Brothers a dalších pionýrů krize 2008 finanční bubliny začaly praskat po celém světě. Island se tomu nevyhnul, kolaps finančního systému byl za dveřmi. Ani znárodnění bank situaci nezachránilo. Inflace vzlétla na 18%, nezaměstnanost přesáhla 8%, islandská koruna utratila půlku váhy vůči americké valutě, schodek státního rozpočtu se rovnal 13%. „Naše země může být bankrot“ – varoval premiér Geir Hilmar Haarde.

Ostrov zachvatila panika. Lidé vybírali peníze z účtů, pokud to šlo, nakupovali ve velkém všechno, co se dalo sehnat: potraviny, nábytek, elektroniku. Krize finanční sféry srazila ceny nemovitostí. Isladská burza, kde obchod s akciemi největších bank dělal 90% obratu, byla v háji. Na několik týdnů se Island zavřel, nešly platby, zastavily se obchody.

Sice peníze na záchranu finančního systému byly, a vzhledem k velikosti Islandu, nebyly to symbolické částky. MMF uvolnil 2,1 miliardy dolarů, Skandinávské země (Finsko, Švédsko, Norsko a Dánsko) přispěly s 2,5 miliardy. Však ty peníze mely pomoct bankám. Fakticky by zachraňovaly věřitele krachujících se finančních ústavů, nikoli potápějící se ostrov. Takže Islanďanům by zbyly jenom dluhy. Jako Řekům před tím a pár let později.

A samozřejmě přísnou podmínkou záchrany bylo razantní snížení výdajů na zdravotnictví, školství a sociální sféru. A tohle se hrstce ostrovanů nelíbilo. Nelíbilo se tak moc, že se rozhodli udělat zcela logickou věc. Banky nejsou národní podniky, bankéři dělali svoji finanční politiku, riskovali svěřený majetek – ať za své činy odpovídají.

Není správně, že za chyby (nebo úmysly) pár lidí z elity bude potrestán celý národ. Buď i nevelký počtem, ale odvážný. Protože nechat své banky zkrachovat – dokážete si pro to zvednout ruku? Nenaděláte do kalhot? Budete tolik sebejistí, že vykašlete na moc nepřítele? Islanďané to dokázali.

„Vypravili jsme se svoji cestou, - povídá islandský prezident Olavur Grímson. – Odmítli jsme nabízený MMF kurz takzvaného Washingtonského konsensu a udělali to, co se počítalo nepříjemným. Nechali jsme banky zkrachovat. Kromě toho nepodnikli jsme dračí opatření, do kterých jiné země byly nucení jít, nenechali jsme zničit naše zdravotnictví a školství“.

Lidé šli do ulic. Kolem parlamentu začala Velká hrncová revoluce. Pálili figuríny bankéřů, házeli do budovy kelímky s jogurtem. Vyzbrojovali se – pánví, hrnci, naběračkami. Pětiměsíční protesty „prázdných hrnců“ smétly vládu. Později premiér půjde k soudu, ale nestráví ani jeden den v base, narozdíl od bankéřů. Vloni ruka spravedlnosti sztrčila za mříže několik vrholních managerů, zodpovědných za krach finančního systému Islandu. Celkem bylo odsouzeno 26 lidí, kteří straví v base následující 2 až 5 roků.

Ale tehdy, v roce 2008 zemi šlo o život. Anglická a nizozemská vlády sice částěčně kompenzovaly ztáty svých krajanů v Islandu, ale ihned zažádaly, aby ostrováné zaplatili 4 miliardy USD, rozložené na 15 let s úrokem 5,5% ročně. Mezinárodní média hanobily Island, označovaly potomky Vikingů za podvodníky, lháře, lenochy, neplatiče daně a zloděje.

„Když Island krachoval, naši noviny mlčeli, - povídá hrdina „hrncové revoluce“ Hör?ur Torfason. – Patřili politickým stranám, dávaly přednost poslušnosti. Ale světová média míchaly nás se smetím, urážely nás, jako Řeky. Prý, měli jsme příliš dobrý život.

My Islanďané máme tisíce otázek. Zodpovídáme za zločiny bankéřů? Jsme podvodníci? Dál jsem na svoje stránky inzerát: Budu denně ve 12 hodin stát před parlamentem. Pojďme spolu řešit, co budeme dělat. Kolem poledního přicházeli lidé, pokládal jsem jim jen dvě otázky: proč podle vás se taková situace stala, a máte-li nápady, jak se zachránit.

Zval jsem zajímavé osobnosti, přicházeli intelektuálové, umělci, kteří zde diskutovali. Snažil jsem se vybudovat něco jako antický Fórum. Vzdali jsme kontaktů s médií a politiky. My jsme je poslouchali až dost. Lhali nám a přesvědčovali, že všechno je fajn. Ať přicházejí lidé z ulic a mluví. To bylo skutečné politické divadlo“.

Pět měsíců trvalo obležení parlamentu… Bouřící se lid proti politické elitě. Připomíná mi to trochu Kyjevský Majdan, ale jen trochu, jen okrajové. Tenkrát nikdo zvenčí národní protest nepodporoval. Žádná Victorie Nuland sušenky nerozdávala. Nebyly tam zakuklení chlapi s baseballovými pálkami. Většinou staly ženy s prázdnými hrnci. I když premiér odešel.

Ano, vláda se neudržela a v čele s premiérem podala demisi. Nová levicová vláda zase čelila nátlaku Evropské unie a mezinárodních financí. Island musí zaplatit dluhy (především zkrachovalých bank)! Tečka. S Islandem vyjednávali, hrozili mu izolací, ekonomickým embargem, dokonce válkou. Vláda se zlomila a souhlasila. Zaplatíme. Politici asi nemají hrdinství v popisu práce.

Čeho je moc, toho je příliš. Do ulic vyšlo celé město, včetně nemocných obyvatel Reykjavíku. Chtěli referendum.

„Ano, naše elita se rozkoši koupala, - povídá Torvaldur Gilfason, člen Ústavného výboru, – soukromé tryskače, Elton John k narozeninám. Ale normální daňové poplatníci na tu party nikdo nepozval. Proč by měli platit cizí účty?

Ve většině civilizovaných zemí existuje zákon o „zneužívaní důvěry“. Pokud přidělím ti finanční závazky, aniž bych o tom ti něco řekl, páchám zločin. Právě toto udělali islandské banky. Půjčili si peníze, ale nechali platit daňové poplatníky, kterých nikdo o ničem se neptal a neupozorňoval. Hele, lidičky, teď vy, vaše děti, vaše vnoučata dlužíte astronomické sumy lidem, kterým jste se ani nepodívali do očí, se kterými jste žádné kšefty neměli. 340 tisíc zahraničních bankovních klientů oproti 320 tisícům daňových poplatníkům Islandu!

Proč uklizečka musí doživotně otročit na cizí banky, u kterých vláda zapůjčila peníze, aniž by se tu uklizečku zeptala anebo aspoň jí informovala? Proč nikdo nepočítá německé banky odpovědnými za to, že půjčují peníze Řecku a Španělsku s plným vědomím toho, že tyto země nejsou solventní? Tedy chtějí sáhnout do kapes bezbranným řeckým a španělským daňovým poplatníkům!“

Jak se události vyvíjely dál – čtete v III. díle.