Vojna a mír Petra Porošenka 4

Podnět k dnešní reportáži byl naprosto pochopitelný. K vojenské posádce ozbrojených síl na území Doněcku číslo 1428 vyrážejí matky sloužících tam mladých vojáků, s tím aby vrátily své syny domu. Jely žlutým autobusem, polepeným cedulí:

Synku, vrať se k mámě!

Synku, domů! Válku pryč!

Vraťte syny matkám!

Kde jsou synové Porošenka, Kolomojského, Jaceňuka?

Chtěly vrátit své děti domu. Snažili se postavit válce. Občas podobné akce měly úspěch, pár šťastných mládenců jelo s matkami konečně rovnou domů.

Ke skupině žen se přidali novináře. Pro někoho se našlo místo v autobusu, mezi nimi byl štáb ruského Prvního kanálu a kameraman Anatolij Kljan. Nebyly místa, novináři seděli na podlaze. Další novináři jeli jiným autem, proto svědectví máme ze všech stran.

Cesta není dlouhá, posádka sídlí nějakých 15 km od Doněcku. U brány nikdo nebyl, až na jednoho vojáka, který ihned zmizel. Vzápětí vyběhli několik dalších vojáků se samopaly, začali střílet do vzduchu.

Nikdo s matkami bavit se nechtěl.  Nezdar. I toto se stávalo. Autobus se ženami odjel do bezpečné vzdálenosti, na takových půl kilometru a zastavil se.

Pasažéři využili pauzu, vyšlí na čerstvý vzduch. Reportéři začali volat redakcí. Najednou nad autobusem se rozsvítila světlice a znovu se ohlásila palba. Bez varování. A účelná.

Ještě platí příměří, prodloužené do 10. hodiny dnešního večera. Nemělo by se vůbec střílet.

Těžko se bude hledat v Kyjevě vysvětlování, kdo a proč zahájil palbu na tento snadný terč - nehybný civilní žlutý autobus, jasně označený cedulí. Mířili do nádrže, kolem ní jsou stopy po kulkách.

Ale bez pochyby nějaké vysvětlení se najde. Třeba postříleli sami sebe. Vždyť prošlo to v Oděse.

Ale může někdo zaručit, že nestřílel tu syn na svou vlastní matku? A celá ta situace je natolik absurdní, že neplatí tu vůbec žádná morálka, žádné psané a nepsané zákony? Je to jiná planeta.

Jedna z kulek zasáhla kameramana Anatolie Kljana do břicha. Nemohl dýchat. Ležel v náručí kolegů a unikal mu život. Nicméně se snažil točit dál.

- Dívej se mi do očí! Neopouštěj očí! - Uprošoval ho reportér z jiného kanálu.

Zraněn byl také řidič, kulka ho zasáhla do hlavy. Ale řídí dál - jedna ruka na volantu, druhou zakrýval ránu na hlavě. Pak ztratil vědomí, autobus končil v příkopu.

Podařilo se zastavit projíždějící auto, Anatolij musel okamžitě do nemocnice. Pomalu a opatrně přeložili do auta.

Poslední slova kameramana Anatolie Kljana byly: Kamera, kamera!

Jeho kameru nechali jí v autobusu.

Auto odjelo do nemocnice. Ale je pozdě. Zranění bylo příliš těžké, Anatolij umírá cestou. Bylo mu 68 let. Když Ukrajina vyhlásila zákaz vjezdu do země mužům ve věku od 16 do 60 let, žertoval: No, a teď mám přednost před mladými!

Přes 40 let pracoval Anatolij Kljan jako kameraman. Točil v Jugoslávii, Iráku, Sýrii. Zabili ho na Ukrajině.

Též den se štáb televize Live News ocitl pod minometnou palbou. Obětí nejsou hlášeny.

Ženy s cedulemi "Vraťte syny matkám!" se vracejí domu. Nikdo její snažné prosby neuslyšel.